Únor 2006

Apokryfy

20. února 2006 v 9:41 | Mitmensch
Náboženské spisy, které nebyly vřazeny do Písma svatého. TZv. deuterokanonické knihy (např. Tóbijáš, Judit) jsou přijímány katolickou východní církví, ale protestantské církve ani židovské náboženství je neuznávají. Každé díl, jehož autorství je sporné nebo jehož obsah není považován za autentický, může být prohlášeno za apokryf, to však neznamená, že by nemělo historickou či jinou hodnotu

Albigenští

20. února 2006 v 9:38 | Mitmensch
Kacířská sekta, která se rozvíjela na jihu Francie ve 12. a 13. století. Jsou pojmenováni podle města Albi, které bylo jedním z jejich center, sami sebe nazývali kataři, "čistí". Zavrhovali dogmata a svátosti, žádali zrušení církevní hierarchie a chudobu církve.
Katarství bylo přísně asketické. Pokud se věřící chtěl stát "dokonalým", tedy dosáhnout nejvyššího stupně v albigenské hierarchii, musel prokázat své schopnosti k vedení života "dokonalého" roční zkouškou. Během ní musel zachovávat každé pondělí, středu a pátek posty, vykonat ve všech třech obdobích pokání jen o chlebu a vodě a po celý čas se zdržet produktů pohlavního styku: masa, mléka, vajec a sýra. Jedinou výjimku z tohoto přísného pravidla představovala konzumace ryb, o nichž kataři věřili, že nejsou plodem pohlavního styku, nýbrž vody samé. Veškerý sexuální kontakt byl samozřejmě zakázán, zvláště v posledních obdobích hnutí, kdy byl přísně zavrhován i nejnevinnější fyzický kontakt mezi mužem a ženou. Pokud byl kandidát na "dokonalého" ženatý, musel svého partnera opustit, pokud nebyl, bylo pravidlem dodržovat celoživotní celibát. Poté, co kandidát dosáhl statusu "dokonalého", vedl nový život, v němž přísně dodržoval všechna předepsaná pravidla a jenž byl mnohem tvrdší než obdobný život většiny katolických asketických řádů, poněvadž nekompromisní katarská teologie nepřipouštěla nápravu chyb žádnými prostředky, jakými byly katolická zpověď, lítost a pokání. Navíc všechny přestupky byly hodnoceny stejně, proto např. požití vajíčka bylo stejně závažné jako dopuštění se krádeže nebo spáchání vraždy. Jakékoliv porušení kodexu zbavovalo hříšníka statusu "dokonalého" a vydávalo ho znovu Satanovu světu.

Anketa

20. února 2006 v 8:37
Krásný nový týden,
hlasujte prosím v naší anketě,
děkujeme....

Liturgické texty na 26.2.2006 (8.neděle v mezidobí)

20. února 2006 v 8:34
1. ČTENÍ Oz 2, 16b. 17b. 21-22
Zasnoubím se s tebou navěky.

Čtení z knihy proroka Ozeáše.
Toto praví Hospodin:
"(Přemluvím svůj lid, nevěrnou nevěstu,) zavedu ji na poušť, budu mluvit k jejímu srdci.
Bude poslušná jak ve dnech své mladosti, jako když vycházela z egypt-ské země. Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou ve spravedlnosti a právu, v milosrdenství a slitování.
Zasnoubím se s tebou ve věrnosti, a tak poznáš Hospodina."


Žl 103 (102), 1-2. 3-4. 8+10. 12-13 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí:
Odp.


2. ČTENÍ 2 Kor 3, 1b-6
Jste Kristovým listem, který jsme my vyhotovili.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
Potřebujeme snad - jako jistí lidé - doporučující listy na vás nebo od vás? Naším listem jste vy! Máme ho vepsaný do srdce, všichni lidé ho znají a mohou číst. Je to očividné, že jste Kristovým listem, který jsme my vyhotovili. Není však napsán inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na deskách kamenných, ale na jiných des-kách: v lidském srdci. Takovou důvěru máme k Bohu skrze Krista, ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako by to pocházelo od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. On nám také dal schopnost sloužit nové smlouvě, která nespočívá v liteře, ale v duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje.


EVANGELIUM Mk 2, 18-22
Ženich je s nimi.

Slova svatého evangelia podle Marka.
Janovi učedníci a farizeové se ( právě ) postili. Lidé přišli k Ježíšovi s otázkou: "Janovi učed-níci a učedníci farizeů se postí - proč se tvoji učedníci nepostí?"
Ježíš jim odpověděl: "Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi? Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim ženi-cha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit.
Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten nový přišitý kus ze staré látky vytrhne a díra se jen ještě zvětší. A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak víno měchy roztrhne a přijde nazmar víno i měchy. Mladé víno do nových měchů! "

Liturgické texty na 19.2.2006 (7.neděle v mezidobí)

13. února 2006 v 7:53
1. ČTENÍ Iz 43, 18-19. 21-22. 24b-25
Vymazávám tvé nevěrnosti kvůli sobě.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi a stezky na poušti.
Lid, který jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu. Ty však jsi mě nevzýval, Jakube, kvůli mně jsi nepracoval, Izraeli, ale unavoval jsi mě svými hříchy, obtěžoval jsi mě svými nepravostmi.
A přece já, já to jsem, kdo vymazávám tvé nevěrnosti, kvůli sobě nevzpomínám na tvoje hříchy."


Žl 41 (40), 2-3. 4-5. 13-14 Odp.: 5b
Odp.: Uzdrav mě, Pane, zhřešil jsem proti tobě.

Blaze tomu, kdo si všímá chudáka a ubožáka, za to ho vysvobodí Hospodin v nouzi. Hospo-din ho bude chránit, zachová ho naživu, učiní ho šťastným na zemi, nevydá ho zvůli jeho nepřátel.
Odp.
Hospodin mu pomůže na bolestném lůžku, v nemoci z něho sejme veškerou slabost. Volám: Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě.
Odp.
Ty mě zachováš bez úhony, navěky mě postavíš před svou tvář. Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 1, 18-22
Ježíš nebyl zároveň ,ano' i ,ne', u něho je pouze ,ano'.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň 'ano' i 'ne'. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali - já totiž, Silván a Timotej - nebyl zároveň 'ano' i 'ne', u něho je pouze 'ano'. Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje 'ano'. Proto skrze něho voláme "amen" k Boží slávě.
Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: po-světil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.


EVANGELIUM Mk 2, 1-12
Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy.

Slova svatého evangelia podle Marka.
Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. Tu k němu přicházeli s jedním ochrnulým, nesli ho čtyři. Pro tolik lidí se s ním nemohli k němu dostat. Proto nad tím místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."
Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: "Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh."
Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: "Proč tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější? Říci ochrnulému: 'Odpouštějí se ti hří-chy', nebo říci: 'Vstaň, vezmi své lehátko a chod'? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy" - řeklochrnulému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!"
On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

Má pro Vás tento blog smysl (Anketa)

8. února 2006 v 14:15 | Mitmensch
Dnes poprvé jsme se setkali s velmi negativní reakci na náš blog a proto Vám pokládáme tuto anketní otázku.
Děkujeme všem za hlas

Svátost nemocných

8. února 2006 v 14:09 | Mitmensch |  Sedm svátosti
Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba (spojená) s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno." (Jk 5,14-15)
Ve svátosti nemocných zakouší křesťan, že ani v nemoci a v utrpení nezůstává opuštěn, že i za této situace je zahrnut Ježíšovou láskou.
Kristus posiluje důvěru nemocného v Boha, dává mu klid a jistotu. Odpouští mu hříchy, je-li to nutné, a osvobozuje ho i od jejich následků.
Svátost nemocných dává sílu spolu s Kristem utrpení trpělivě nést a obětovat je za spásu druhých. Je-li to k duchovnímu prospěchu nemocného, napomáhá k jeho uzdravení.
Svátost nemocných uděluje biskup nebo kněz. Přijmout ji má každý křesťan, který "nebezpečně chřadne nemocí nebo stářím" (Obřad pomazání nemocných). Pro posouzení, zda jde o vážné onemocnění, stačí rozumně odůvodněné mínění bez zbytečné úzkostlivosti. Při déle trvající nemoci, kdy se stav zhorší, může se svátost udělit znovu, může být udělena i před nebezpečnou operací. Starší lidé, kteří slábnou věkem, ji mohou přijmout, i když netrpí zjevnou nemocí. Po patřičné přípravě je možné udělovat tuto svátost hromadně v kostele ve společenství věřících.
Kněz uděluje svátost nemocných tak, že maže nemocného olejem na čele a na rukou a při tom říká příslušné modlitby. Nemocný odpovídá: Amen.
Udělení svátosti nemocných předchází obvykle svátost smíření a apoštolské požehnání, uzavírá ji přijetí eucharistie.
Je-li to možné, připravíme v pokoji nemocného bíle prostřený stůl, na něm kříž, dvě hořící svíce a sklenici vody. Na misku dáme kousek vaty.

Kněžské svěcení

8. února 2006 v 14:07 | Mitmensch |  Sedm svátosti
"Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." (J 20,21)
"Jděte a hlásejte: "Přiblížilo se nebeské království." (Mt 10,7)
"Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi." (Mt 18,18)
Svátostí křtu jsme všichni připojeni ke Kristu a máme tak účast na jeho kněžství (tzv. "obecné kněžství" Božího lidu). Každý jednotlivec je tedy povolán k apoštolátu a má hlásat Krista.
Přesto však bylo nutné ustanovit v církvi ještě zvláštní služby. Kristus vyvolil z učedníků, které si kolem sebe shromáždil dvanáct, které zvlášť vychovává a nazývá apoštoly. Těch dvanáct Ježíš vybavuje zvláštní mocí, kterou je možno chápat jako pověření k zvláštním službám Božímu lidu. Jsou to: 1. služba hlásání Božího slova; 2. kněžská služba; 3. pastýřská služba (služba vedení).
Své pověření předávali apoštolové vzkládáním rukou - svěcením. V listě Timotejovi píše apoštol Pavel: "A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou." (2Tim 1,6)
Svátost kněžství má tři stupně: svěcení jáhenské, kněžské a biskupské. Plnost kněžství mají pouze biskupové. Nižší stupeň mají kněží, kterým chybí moc udělovat svátost kněžství. Úvodním stupněm jsou jáhni. Ti mohou křtít, kázat a podávat eucharistii (nemohou však sloužit mši, zpovídat, udělovat svátost nemocných apod.).
Kněžské a jáhenské svěcení uděluje biskup, biskupské svěcení obyčejně biskup za asistence dvou dalších biskupů. Všechna svěcení se udělují vzkládáním rukou, při některých (kněžství a biskupství) se užívá také mazání olejem.
Péče a starost o dostatek kněží je věcí všech věřících.

Manželství

8. února 2006 v 14:06 | Mitmensch |  Sedm svátosti
"Na začátku při stvoření ... však (Bůh), učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden, A proto: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (Mk 10,6-9)
Manželství a rodina jsou základním prvkem společnosti. Proto církev projevuje o manželství křesťanů mimořádnou péči. Manželství je především společenství lásky. Manželé proto potřebují pro své úkoly zvláštní božskou pomoc. Ve svátosti manželství dostávají Kristovou milostí světlo a sílu k větší lásce a věrnosti a k snadnějšímu zvládnutí všech povinností.
Svátost manželství si udělují sami snoubenci tak, že si vymění manželský souhlas (slib) před příslušným knězem a dvěma svědky: "Já (jméno), odevzdávám se tobě, (jméno), a přijímám tě za manželku (manžela). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen."
Kněz potvrdí platnost uzavřeného manželství a novomanželé si navzájem navléknou posvěcené prsteny.
Svátostné manželství je nerozlučné: "Každý, kdo se rozvádí se svou ženou a vezme si jinou, dopouští se cizoložství, a kdo se žení s rozvedenou, dopouští se cizoložství." (Lk 16,18) Podobně můžeme číst u apoštola Pavla: "Těm, kteří žijí v manželství, nařizuji ne já - ale Pán: Žena ať od svého muže neodchází. Odejde-li však přece, musí zůstat neprovdaná, anebo se opět se svým mužem smířit. Právě tak se muž nesmí se svou ženou rozvést." (1K 7,10-11)
Podle církevního ustanovení je každý katolík, který chce žít v manželství, ve svém svědomí zavázán uzavřít církevní sňatek, a to i v případě, že uzavírá manželství s nekatolíkem nebo s nevěřícím. Po nekatolické straně se pouze požaduje, aby vyjádřila při obřadu souhlas k manželství.
Katolík, který žije v manželství neuzavřeném také církevně, zůstává nadále členem církve. Nemá však v církvi některá práva (nemůže přijímat eucharistii, nemůže být kmotrem a pod.). Ať se o své situaci poradí se zkušeným knězem.
Doba známosti má být dobou pozorného seznamování s povahovými vlastnostmi partnera, aby oba poznali, zda se k sobě hodí. Doba známosti je i školou opravdové lásky, která se projevuje ve vzájemné úctě, udržované sebeovládáním, a v ochotě chápat jeden druhého.
Církevní sňatek zařizuje duchovní správce v bydlišti snoubenců, zpravidla v bydlišti nevěsty. Je třeba, aby snoubenci přišli za knězem aspoň tři měsíce před zamýšleným sňatkem a mohli se tak v klidu připravit na významný den svého života.

Biřmování

8. února 2006 v 14:02 | Mitmensch |  Sedm svátosti
"Nastal den letnic... všichni byli naplněni Duchem Svatým..." (Sk 2,1.4)
Druhá svátost je jakýmsi dovršením křtu a nazývá se proto svátostí křesťanské dospělosti.
Biřmování uděluje zpravidla biskup, mimořádně kněz. Po modlitbě o dar Ducha Svatého položí udělovatel ruku na hlavu biřmovaného, maže ho na čele křižmem (olej, do něhož je přidán balzám) a říká: "Přijmi pečeť daru Ducha Svatého." Biřmovaný: "Amen."
O účincích biřmování se v Písmě říká: "... přijali Ducha Svatého" (Sk 8,17). Duch Svatý se uděluje člověku ovšem už při křtu. Ale co se tam vkládá jako zárodek, plně se nyní rozvíjí.
Biřmování činí křesťana duchovně dospělým a uschopňuje ho k boji proti lenosti a nepořádku ve vlastním nitru a k vyznávání víry navenek. Věřící se stává Kristovým apoštolem, hlásá evangelium ve světě nejen slovy, ale celým životním postojem.
Apoštol Pavel napsal v dopise Galaťanům (5,22-23), co uskutečňuje Duch: "Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost."
Duch svatý k nám však přichází pouze tehdy, když se mu otevřeme. Proto ani biřmování nepůsobí automaticky, ale vyžaduje naše spolupůsobení. Bůh nepracuje bez nás, ale s námi.
Svátost biřmování vtiskuje věřícím zvláštní charakter (pečeť Páně), není možné ji proto opakovat.
Dolní věková hranice pro biřmovance je u nás 15 let (s možností výjimek).
Biřmovací kmotr má podobný význam jako kmotr křestní. Jsou na něho kladeny tytéž požadavky.

Eucharistie

8. února 2006 v 14:01 | Mitmensch |  Sedm svátosti
"Ježíš vzal chléb, lámal, dával svým učedníkům a řekl: "Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává." Po večeři vzal také kalich, dal svým učedníkům a řekl: "Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku." (Podle Mešního řádu)
Obřad "večeře Páně", jinak "mše" nebo "slavení eucharistie", je centrální křesťanskou bohoslužbou.
Znamení, která se při eucharistické slavnosti konají, nejsou jenom náznakem, symbolem, ale podle Kristova ustanovení to, co naznačují také uskutečňují. Uskutečňují tedy Kristovu přítomnost mezi námi. Chléb se stává tělem Kristovým, víno jeho krví. V okamžiku přijetí těchto darů se osobně setkáváme s Kristem.
Eucharistická slavnost má charakter hostiny. V běžném životě se jídlem posilujeme, jídlo je nutné pro to, abychom žili. Avšak společným jídlem také vytváříme společenství. To vše uskutečňuje eucharistická hostina v rovině duchovní.
"Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný," řekl Kristus (Jan 6,54). Tím prohlásil, že ho potřebujeme tak, jako potřebujeme denní chléb. Že musíme jíst jeho tělo, musíme pít jeho krev, chceme-li být jeho, chceme-li na sobě naplnit to, k čemu nás vede.
Eucharistická slavnost má charakter oběti. Z dějin náboženství víme, že člověk i při primitivním náboženském poznání pociťoval potřebu svůj vztah k Bohu nějak vyjádřit, a obvykle jej vyjadřoval obětí. Oběť byla znamením oddanosti a smíření s Bohem. Tyto významy se uplatňují i při eucharistické hostině.
Mše tedy není jen připomínkou večeře Páně, ale zpřítomňuje se v ní Ježíšova oběť na kříži. Pavel o tom říká: "Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde." (1Kor 11,26)
Při eucharistickém obřadu tuto skutečnost připomíná dvojí podoba chleba a vína, aby tak bylo naznačeno prolití krve, to je oddělení krve od těla.
Kristus je přítomen nerozdělený jak v podobě chleba, tak v podobě vína. Proto se při katolické bohoslužbě z praktických důvodů podává pouze eucharistický chléb. Jen při zvláštních příležitostech se podává "pod obojí".
Přijímat eucharistického Krista bychom měli co nejčastěji. Je dokonce možné jít k přijímání i podruhé tentýž den, jsme-li přítomni na celé mši. Pouze ten, kdo není ve "stavu Boží milosti", tj. kdo se těžce něčím provinil, musí se dříve očistit svátostí smíření.
Jednu hodinu před přijetím těla Kristova je třeba dodržet eucharistický půst. Voda a nezbytné léky však půst neruší. Nemocným jsou povoleny výjimky.Eucharistický chléb se uchovává v kostelích ve svatostánku i mimo bohoslužbu, a to pro potřebu nemocných a jako předmět úcty věřících.

Svátost smíření (zpověď)

8. února 2006 v 13:58 | Mitmensch |  Sedm svátosti
"Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, jsou zadrženy." (Jan 20,23). Těmito slovy dal Ježíš apoštolům a po nich všem, kteří přijmou svátostné kněžství, pravomoc smiřovat člověka s Bohem.
Člověk je schopen velkých činů, ale také velkých selhání a provinění. Vina porušuje vztahy lidí a narušuje Boží plán se světem. V nejhlubším smyslu je vina porušením vztahu k Bohu, a to vyjadřujeme slovem hřích.
Hříchu se dopouští ten, kdo vědomě a dobrovolně porušuje nějakou morální hodnotu - kdo jedná špatně; jinými slovy: kdo jedná proti svému svědomí.
Svědomí není nějaký abstraktní pocit, ale je to soud našeho rozumu, který nám ukazuje, co máme konat jako dobro nebo čeho se varovat jako zla.
Objektivní morální hodnoty, kterými se má k svému prospěchu podle Boží vůle řídit člověk i lidská společnost, jsou v Písmě shrnuty do tzv. "Desatera Božích přikázání" a v evangeliích prohloubeny Ježíšovým učením.
Lidská vina může mít různé stupně. Je zřejmé, že je rozdíl mezi vraždou a malou lží. Proto rozlišujeme smrtelné (těžké) hříchy a zraňující (lehké) hříchy.
Smrtelného hříchu se dopouští ten, kdo se zcela vědomě a zcela dobrovolně proviňuje ve velmi závažné věci. Smrtelný hřích usmrcuje v duši člověka Boží život, milost. Spojení s Bohem je zcela přerušeno.
Kde chybí některý z uvedených předpokladů, nejde buď vůbec o hřích, nebo jde o hřích zraňující (lehký). Ani zde ovšem nejde o nějakou bezvýznamnou událost. I lehký hřích vzdaluje člověka od Boha.
Kristu přivádí znovu a znovu klesajícího křesťana k Bohu i společenství církve svátostí smíření.
Svátost smíření má tyto části:
1.Sebepoznání (zpytování svědomí). Člověk se zamýšlí nad svými činy a hodnotí je z hlediska Božího zákona. V praxi je možné použít tzv. "zrcadla svědomí", obsaženého ve vhodné příručce (viz též kap. 38).
2.Lítost a předsevzetí. Bez lítosti není odpuštění. Je důležité vědět, že to není věc citu a nemusí vést k slzám. Lítost znamená nejen poznat, že jsme něco udělali špatně, ale tuto špatnost uznat a distancovat se od ní. Tím začíná proces, kterému říkáme obrácení.
Neoddělitelnou součástí takové lítosti je předsevzetí nehřešit a případnou zaviněnou škodu napravit.
Lítost, tedy vnitřní rozchod se zlem, je pro překonání hříchů tak rozhodující, že při dokonalé intenzitě této lítosti (motivované láskou k Bohu) Bůh odpouští ihned, jakmile se po hříchu k němu obrátíme, i když nám pak zůstává povinnost podrobit svůj hřích soudu zpovědníka.
3.Vyznání (zpověď). Aby měla smysl Kristova slova o "odpuštění" a "zadržení hříchů", je nutné, aby kněz, než udělí odpuštění, byl s lidskou vinou seznámen. Pro praxi je třeba vědět, že úmyslné zamlčení smrtelného hříchu má za následek neúčinnost svátosti smíření. A že u smrtelných hříchů je třeba uvést i počet a závažné okolnosti. Je rozdíl, provinil-li se někdo jednou, nebo proviňuje-li se stále.
Lehké hříchy není nutné vyznávat, protože se nám odpouštějí i mimo svátost smíření, např. modlitbou, četbou a rozjímáním Písma, přijetím eucharistie apod. Pro duchovní růst je však vyznání i lehkých hříchů, případně i rozhovor o osobních problémech, velmi důležité.
Kněz, který zpovídá, je vázán velkou, neobyčejně přísnou povinností mlčet. Je to vůbec nejpřísnější povinnost, která kněze váže, neexistuje žádná výjimka. Není tedy třeba bát se prozrazení.
4.Kající skutek (dostiučinění). Abychom si uvědomili, že hřích není jen tak něco bezvýznamného, ukládá zpovědník vykonání nějakého dobrého činu, nebo skutku sebezáporu.
5.Rozhřešení. Je to výslovné prominutí hříchů, které kněz pronáší jménem Kristovým.

Křest

8. února 2006 v 13:55 | Mitmensch |  Sedm svátosti
"Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen..." (Mk 16,16)
Všechny svátosti udržují a rozvíjejí nadpřirozený život, uvedení do něho se však děje křtem.
Křest se uděluje omytím vodou a slovy: "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého."
Co vlastně křest působí ?
Především:
a) Očištění. S vodou spojujeme představu umývání. A skutečně tu jde o očištění, o smytí dědičné viny a veškerého hříchu; jde o přemožení hříšné minulosti.
b) Nový život. Voda je pro nás symbolem života. Nový život, který pochází od Boha, nemůžeme ani naplánovat, ani sami vytvořit, musíme se k němu narodit. Tímto novým narozením je křest. Ten skutečně dává nový život, milost. Pokřtěný se stává Božím dítětem.
c) Člen církve. Křest spojuje jednotlivce nejen s Bohem, ale také se všemi, kteří se otevřeli Kristu. Skrze křest jsme se stali "jedním tělem". Křest znamená začlenění do církve.
Kdo byl pokřtěn, je pokřtěn jednou provždy; neexistuje opakování křtu.
Křest je nutný ke spáse pro všechny, kteří došli k poznání evangelia; bez křtu neexistuje spojeni s Kristem, bez spojení s Kristem neexistuje přístup k nebeskému Otci. "Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6) Zachráněn však může být i ten, kdo o závaznosti křtu nic neví, avšak žije čestně podle svého svědomí. Je to tzv." křest života".
Je důležité vědět, že v případě nutnosti (např. v nebezpečí smrti) může platně pokřtít každý člověk. Křest dětí. Dnes je téměř obecnou praxí církve, že se křtí už malé děti. Křtí-li se dospělý, musí předcházet víra a rozhodnutí ke křesťanskému životu. Ale ani křest dětí se neuděluje nezávisle na víře. Zárukou toho, že dítě bude vychováno k víře, je zde víra rodičů a kmotrů. Kde nejsou předpoklady pro křesťanskou výchovu, nesmí být křest ze strany církve udělen.
Křestní kmotrové přijímají závazek, že budou spolu s rodiči uskutečňovat pozdější křesťanskou výchovu pokřtěného. Je proto pochopitelné, že se nepočítá s kmotrovstvím nekatolických křesťanů, nevěřících a těch, kteří jsou nábožensky lhostejní. Na kmotry se také klade požadavek, aby biřmováním a eucharistií byli již sami uvedeni do plného křesťanského života a pokud žijí v manželství, aby toto manželství bylo církevně uzavřené.
Křest nás nezbavuje pokušení a sklonu k sobectví. Proto musíme růst a osvědčovat se, abychom byli, jak říká Písmo, "světlem světa, které svítí před lidmi".

Růženec

8. února 2006 v 13:46 | Mitmensch |  Modlitby
Růženec začíná vyznáním víry Věřím v Boha,
následuje Otče náš a třikrát Zdrávas Maria;
po jménu Ježíš se postupně vkládají slova:
-v kterého věříme,
-v kterého doufáme,
-kterého milujeme.
Úvodní část je zakončena chvalozpěvem
Sláva Otci.

Následují jednotlivé desátky, která se skládají
z modlitby Páně Otče náš, deseti Zdrávas Maria,
ke kterým po jménu Ježíš vkládáme růžencová
tajemství, a chvalozpěvu Sláva Otci.

Mezi desátky vkládáme Fatimskou prosbu:
"Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy,
uchraň nás pekelného ohně,
přiveď do nebe všechny duše,
zvláště ty, které tvého milosrdenství
nejvíce potřebují."

A)Tajemství radostného růžence (Po+So)
-kterého jsi z Ducha svatého počala.
-s kterým jsi Alžbětu navštívila.
-kterého jsi v Betlémě porodila.
-kterého jsi v chrámě obětovala.
-kterého jsi v chrámě nalezla.

B)Tajemství bolestného růžence (Út+Pá)
-který se pro nás krví potil.
-který byl pro nás bičován.
-který byl pro nás trním korunován.
-který pro nás nesl těžký kříž.
-který byl pro nás ukřižován.

C)Tajemství slavného růžence (St+Ne)
-který z mrtvých vstal.
-který na nebe vstoupil.
-který Ducha svatého seslal.
-který tě, Panno, do nebe vzal.
-který tě v nebi korunoval.

D)Tajemství růžence světla (Čt)
-který byl v Jordánu pokřtěn.
-který v Káně svou božskou moc zjevil.
-který Boží království hlásal a k pokání vyzýval.
-který na Hoře proměnění svou slávu zjevil.
-který eucharistii ustanovil.

Po pěti desátcích následuje modlitba
Zdrávas Královno a Modlitba po
růženci:

(K) Oroduj za nás, Královno posvátného
růžence,
(L) aby nám Kristus dal účast na svých
zaslíbeních.

(K)(Modleme se) Bože, tvůj jednorozený
syn nám svým životem a zmrtvýchvstáním
získal věčnou spásu. Dej nám, prosíme,
když v posvátném růženci blahoslavené
Panny Marie o těchto tajemstvích rozjímáme,
ať také podle nich žijeme a dosáhneme toho,
co slibují.
Skrze Krista, našeho Pána.
(L) Amen.

Liturgické texty na 12.2.2006 (6.neděle v mezidobí)

7. února 2006 v 7:41
1. ČTENÍ Lv 13, 1-2. 45-46
Malomocný bude bydlet sám a zdržovat se mimo tábor.

Čtení z třetí knihy Mojžíšovy.
Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi:
"Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna - což bývají příznaky zhoubného malomocenství - ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží.
Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor."


Žl 32 (31), 1-2. 5. 11 Odp.: 7
Odp.: Tys mé útočiště, zahrneš mě radostí ze záchrany.

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu.
Odp.
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti", a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.
Odp.
Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.
Odp.
2. ČTENÍ 1 Kor 10, 31-11, 1
Napodobujte mne, jako já (napodobuji) Krista.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží osla-vě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.
Napodobujte mne, jako já (napodobuji) Krista.
EVANGELIUM Mk 1, 40-45
Malomocenství od něho odešlo a byl očištěn.

Slova svatého evangelia podle Marka.
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn:
Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš - jim na svědectví."
On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Přes-to však chodili k němu lidé odevšad.

Liturgické texty na 5.2.2006 (5.neděle v mezidobí)

1. února 2006 v 10:58
1. ČTENÍ Job 7, 1-4. 6-7
Sytím se neklidem do úsvitu.

Čtení z knihy Job.
Job řekl: "Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka?
Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny.
Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí."


Žl 147 (148), 1-2. 3-4. 5-6 Odp.: srv. 3a
Odp.: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele.
Odp.
Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem.
Odp.
Velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bez-božné však ponižuje k zemi.
Odp.


2. ČTENÍ 1 Kor 9, 16-19. 22-23
Běda, kdybych nehlásal evangelium.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje.
Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.


EVANGELIUM Mk 1, 29-39
Uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami.

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.
Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými cho-robami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.
Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!"
Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.