Březen 2007

Řehoř XVI.

17. března 2007 v 18:10 | MN |  Papežové
Řehoř XVI. (18. září 1765 - 1. červen 1846)
Vlastním jménem Bartolomeo Alberto Cappellari, byl zvolen roku 1831 a byl 254. papežem římskokatolické církve.
By zvolen díky politickému vlivu C. Metternicha. Bojoval proti národní a státní církvi, prosazoval novoscholastiku. Za ideál považoval středověké papežství a odmítal reformu církevního státu.

Blahoslavený Pius IX.

17. března 2007 v 17:18 | MN |  Papežové
Blahoslavený Pius IX. (13. května 1792 - 7. února 1878),
Vlastnim jménem Giovanni Maria Mastai-Ferreti byl 255. papež římskokatolické církve (1846-1878). Jeho pontifikát byl nejdelší v historii papežství, trval více než 31 let (přesněji 11 559 dní).
V mládí trpěl epilepsií, po vyléčení studoval ve Viterbe a posléze v Římě. V roce 1819 byl vysvěcen na kněze a po osmi letech se stal biskupem. Pro své souhlasné postoje k organizačním změnám v Papežském státě a sympatie s italským národním hnutím získal povesť liberála. V roce 1840 se stal kardinálem a v roce 1846, v dvoudenním konkláve byl zvolený za papežem a přijal jméno Pius IX.
Vláda Pia IX. začala ve znamení liberálních reforem. Ihned po nástupu vyhlásil amnestii pro politické vězně, zrušil cenzuru a provedl několik dalších výrazných zásahů do státních struktur. V jistém smyslu též podpořil umírněnou část italského národního hnutí, což mu přineslo dočasně sympatie italské veřejnosti.
Zřejmě zamýšlel i dát Papežskému státu ústavu, nakonec to však odmítl. Jeho popularita poté poklesla a zcela upadla, když se odmítl připojit k italské armádě v bojích proti Rakousku. V Římě vypuklo povstání, které přinutilo Pia IX. uprchnout z města. Vrátit se mohl až s pomocí francouzských jednotek, které vyhnaly republikánskou armádu. Pius IX. vzal tuto záležitost jako důkaz zhoubnosti a nevhodnosti demokratického a republikánského zřízení a jeho původně liberalismu nakloněná orientace se zcela obrátila. Zoufale se snažil udržet Papežský stát, ale byl to beznadějný boj. V září 1860 po vítězstvích italské armády nad papežskou se jeho územní rozsah omezil na okolí Říma chráněné silnou francouzskou posádkou. Ta však odešla, když propukla prusko-francouzská válka a italská armáda vytáhla proti Římu. Velitel papežských vojsk chtěl bojovat, ale Pius IX. mu poté, co italská vojska prolomila hradby města nařídil kapitulovat. 20. září 1870 tak Papežský stát de fakto zanikl.
Sjednocená Itálie nehodlala hnát s papežem spor na ostří nože a nabídla mu dohodu o novém uspořádání a novém papežském státu (která se později v prakticky nezměněné podobě realizovala v roce 1929 podpisem Lateránských smluv a vznikem státu Vatikán. Pius IX. však sjednocenou Itálii a likvidaci Papežského státu nikdy neuznal a prohlásil se za "vatikánského vězně". Po zbytek života zůstával ve Vatikánu, který ani jednou neopustil.
Krom těchto pro papežství nešťastných politických konsekvencí lze pontifikát Pia IX. hodnotit jako významný a celkem úspěšný. Provedl rozsáhlou reorganizaci církevních struktur a založil mnoho nových diecézí a apoštolských vikariátů, zejména v USA a britských koloniích a uzavřel několik důležitých konkordátů. Centralizoval církevní moc a víceméně úspěšně se snažil dosáhnout duchovní obrody v církvi.
8. prosince 1854 slavnostně vyhlásil po předběžném souhlasu biskupů i kardinálů Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie
8. prosince 1864 vydal encykliku Quanta cura, která odsoudila "základní mylné nauky našich časů", v níž odmítl modernismus, liberalismus a další nauky. Jejím dodatkem byl slavný Syllabus omylů. Obecně se soudí, že tato encyklika a zejména Syllabus nebyly nejšťastnějším počinem.
Svolal První vatikánsky koncil (1869-1870), který vyhlásil dogma o papežské neomylnosti. Koncil měl původně mnohem širší cíle, ale italská anexe Říma jej předčasně ukončila, takže toto dogma bylo nakonec jeho jediným praktickým výsledkem. Jeho vyhlášení vedlo k přechodnému vzplanutí antiklerikálních vášní a odštěpení starokatolické církve (které ovšem mělo pouze německo-český regionální charakter a obecně nebylo považováno za významné).
Jelikož až do konce života odmítal uznat sjednocenou Itálii, vysloužil si nenávist italských nacionalistů, kteří se 13. července 1881 při přenášení jeho ostatků do chrámu sv. Petra pokusili unést jeho rakev a vhodit ji do Tibery.
3. září 2000 byl Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného.

Lev XIII.

17. března 2007 v 17:14 | MN |  Papežové
Lev XIII., 2. březen 1810 - 20. červenec 1903
Vlastním jménem Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci, byl 256. papežem římskokatolické církve. Provedl její rozsáhlou reorganizaci a vydal první z velkých sociálních encyklik, Rerum novarum. Během jeho pontifikátu prudce vzrostla mezinárodní politická prestiž papežství.
Vincenzo Pecci studoval ve Viterbě (1818-1824), v římském semináři (1824-1832) a na akademii urozených kněží (1832-1837). V roce 1837 byl vysvěcený na kněze a byl přijat do řad papežských diplomatů.
Řehoř XVI. jej v roce 1843 vyslal jako nuncia do Belgie. Zde podpořil místní biskupy proti vládě, načež byl v roce 1846 na žádost krále Leopolda I. odvolán. Tentýž rok se stal biskupem v Perugii a o 7 let později obdržel kardinálský klobouk.
Jako biskup nechal přepracovat učební osnovy svého semináře a založil Akademii svatého Tomáše Akvinského a snažil se obnovit vztahy mezi katolickou církví a soudobou kulturou. V roce 1860 protestoval proti anexi Perugie Sardinským královstvím. 20. února 1878 byl zvolen nástupcem papeže Pia IX.. Jeho hlavním cílem bylo přizpůsobit římskokatolickou církev moderní době. Podporoval ve Vatikánu studium astronomie a přírodních věd a zpřístupnil část vatikánských archívů vědcům bez ohledu na jejich náboženské vyznání. 15. května 1891 vydal první velkou sociální encykliku Rerum novarum, v níž popsal a částečně i definoval základy sociálního učení římskokatolické církve. V ní podpořil soukromé vlastnictví a práva dělníků na spravedlivou mzdu, důstojné pracovní podmínky a zakládání odborů. Tato encyklika mu vynesla přezdívku papež pracujících.
Lev XIII. provedl značnou reorganizaci církevních struktur. Založil 248 nových diecézí a arcidiecézí, vetšinou mimoevropských (včetně 28 v USA), a dva patriarcháty (pro severní Afriku a Indii s Japonskem). Zavedl termín odloučení bratři pro křesťany nesjednocené s Římem. V roce 1893 zavedl svátek Svaté rodiny. Na konci svého pontifikátu vydal nové regule pro cenzuru a 17. září 1900 novelizoval Index zakázaných knih.

Svatý Pius X.

17. března 2007 v 17:10 | MN |  Papežové
Svatý Pius X. 2. června 1835 - 20. srpna 1914
Vlastním jménem se jmenoval Giuseppe Sarto a narodil se v rodině chudého rolníka.
Byl nástupcem Lva XIII. a prvním papežem od Pia V., který byl prohlášen za svatého. Během svého pontifikátu zreformoval kurii, církevní hudbu a kněžský breviář. Založil úřední tiskový orgán Svatého stolce Acta apostolicae sedis. Kontroverzně (zejména mimo katolickou církev) je vnímáno jeho tažení proti modernismu a relativismu. Tridicionalisty je považován za jednoho z největších papežů historie. Kritika mu často vytýká, že za jeho papežství došlo v důsledku příliš doktrinářskému a nekompromisnímu přístupu k jistému odloučení církve od běžných lidí a jejich problémů.
Ve 23 letech byl vysvěcen na kněze a dalších 17 let působil na různých místech Itálie jako kaplan a farář. V roce 1875 byl povýšen na kanovníka v Trevisu a již za devět let přijal biskupské svěcení v Mantově. Zdálo se, že vrcholu dosáhl v roce 1893, kdy se stal benátským patriarchou, ale 4. srpna roku 1903 jej kardinálové povolali na stolec papežský. Giuseppe Sarto přijal jméno Pius X. a do historie vstoupil jako reformní papež. Jeho heslem bylo: "Všechno obnovit v Kristu." Znovu zavedl gregoriánský chorál, vydal nový misál, kalendář a breviář. Na počátku 20. století musel bránit církev před nebezpečím modernistických tendencí, které ohrožovaly samu podstatu křesťanské víry. Úplnou novinkou papežské politiky bylo prosazování toho, aby se církev starala i o politické záležitosti, a snažil se o účinnou spolupráci se státem. Jestliže v Itálii našel pro své snahy porozumění, těžké porážky se dočkal ve Francii a Španělsku. Země z Pyrenejského poloostrova dokonce na nějaký čas přerušila veškeré styky s Římem. Pius X. se tak při svém snažení dožil vyhrocených okamžiků, úplného úspěchu i totální porážky.
Papež zemřel na prahu 1. světové války 20. srpna roku 1914 v Římě a byl pochován v chrámu sv. Petra. Papež Pius XII. prohlásil svého velkého předchůdce 29. května 1954 za svatého. Pius X. se stal patronem esperantistů a papežského díla svatého Dětství.

Benedikt XV.

16. března 2007 v 18:21 | MN |  Papežové
Benedikt XV., (21. listopadu 1854 - 22. ledna 1922)
Vlastním jménem Giacomo della Chiesa, byl 258. papež katolické církve (1914 až 1922).
V roce 1875 získal doktorát práva a poté vstoupil do kněžského semináře. Po dokončení studií vstoupil do diplomatického sboru Vatikánu. Kardinálem byl jmenován v květnu 1914. 3. září 1914 byl v konkláve zvolen nástupcem sv. Pia X.
Většině pontifikátu Benedikta XV. dominovala první světová válka (vlastně je uváděna i jako jeden z důvodů jeho vcelku překvapivého zvolení, neboť kardinálové v něm takto upřednostnili zkušeného diplomata, který se v evropské politice již dlouho pohyboval a měl jasný postoj ke konfliktu a plán na jeho řešení. Mimo to hrál důležitou úlohu fakt, že z hlediska vnitorcírkevní politiky představoval della Chiesa kompromis mezi stylem Lva XIII. a Pia X.). Papež vyhlásil v celém konfliktu neutralitu a opakovaně vyzýval k ukončení bojů či k nepoužívání některých mimořádně krutých zbraní (např. bojových plynů), což vyvolávalo rozhořčené reakce na obou stranách fronty. Několikráte se neúspěšně pokoušel zprostředkovat mír. Jeho sedmibodový mírový plán byl sice odmítnut (obě strany jej považovaly za výhodnější pro tu druhou), ale některé jeho návrhy se opět objevily v mírové výzvě amerického prezidenta Wooodrowa Wilsona z ledna roku 1918.
Krom protiválečných snah pracoval na reorganizaci církevních struktur, aby odpovídaly moderní době. Ve své první encyklice podobně jako Pius X. odmítl modernismus, ale na druhé straně jej definoval mnohem úžeji a k nestriktním modernistům přistupoval mnohem benevolentněji. V roce 1917 nechal vydat Kodex kanonického práva (čímž vznikla první souhrnná kodifikace hlavních církevních zákonů a nařízení římskokatolické církve). Všemožně též podporoval misijní dílo ve Třetím světě a kladl velký důraz na výchovu kněží z tamních původních obyvatel. Stabilizoval politické vztahy s Francií a vedl politická jednání s dalšími zeměmi. Zemřel 22. ledna 1922 na zápal plic.

Pius XI.

16. března 2007 v 18:19 | MN |  Papežové
Papež Pius XI. (31. května 1857 - 10. února 1939)
Vlastním jménem Achille Ratti, se narodil v Desiu u Monzy. Studoval v Lombardském semináři v Římě. Od roku 1919 působil jako papežský nuncius v Polsku, kde zakázal kléru vést jakoukoli politickou propagandu, což bylo příčinou faktu, že polská vláda žádala Vatikán o jeho odvolání. V červnu 1921 ho Benedikt XV. jmenoval milánským arcibiskupem. Za zmínku jistě stojí jeho láska k horolezectví v Alpách.
Pius XI. byl zvolen 6.2.1922. Nutno podotknout, že volba tohoto muže byla naprosto nečekaná. Při první volbě dostal totiž pouhé 4 hlasy. Nakonec byl zvolen 42 hlasy z 54 přítomných kardinálů.
Před novým papežem stála celá řada neobvyklých problémů. Bylo potřeba zaujmout postoj k novým totalitním státům, s nimiž církev do té doby ještě neměla zkušenost. Dále byl svět zahlcen množstvím starostí, které s sebou přinášela poválečná doba. Všem obtížím, které z těchto situací mohly vyplývat, se papež snažil předcházet konkordáty. Dvacátá a třicátá léta lze tedy označit za éru konkordátů. Mezi nejdůležitější zahraničněpolitické úspěchy tohoto pontifika však bezesporu patří uzavření Lateránských dohod roku 1929. Tyto dohody uznávaly suverenitu papeže nad Vatikánským městem, který se se svou rozlohou 44 hektarů stal samostatným státem. K tomuto území bylo papeži přiděleno rovněž sídlo v Castel Gandolfo a tři papežské baziliky na území Říma. Po 59 letech se tak papež přestal nazývat "vatikánským vězněm". Vatikán na oplátku uznal Italské království a spory ohledně této otázky prohlásil za vyřešené.
V Německu se začal postupně posilovat vliv národního socialismu. Z toho důvodu zahájil Vatikán 10. dubna 1933 jednání o konkordátu. Na rozdíl od Lateránských dohod šlo o konkordát obranný, který by církvi v Německu zaručoval svobodu vyznání a veřejných projevů. I po uzavření této smlouvy však docházelo mezi Svatou stolicí a Německem ke sporům o jeho výklad. V encyklice ze 14. března 1937 pranýřoval papež Hitlera a chování nacionálních socialistů. O týden později byla tato encyklika čtena z kazatelen německých kostelů, čímž se pozice obou stran otevřeně vyjasnily. Bohužel ne všichni katolíci této encykliky uposlechli. Téhož roku Hitler navštívil Řím. Během jeho návštěvy se papež ostentativně vydal na Castel Gandolfo a prohlásil, "že mu římský vzduch nedělá dobře."
Další palčivou starostí Pia XI. byl vedle nacismu stále se upevňující bolševizmus v Rusku. V letech 1921 - 1927 se pokusil několikrát o navázání vztahů, avšak všechny snahy končily bez úspěchu. Roku 1925 poslal Pius XI. biskupa d´Herbignyho na vizitaci ruské církve. Ten v Rusku tajně vysvětil nové biskupy. V roce 1927 se Vatikán ještě jednou pokusil o vytvoření vzájemných vztahů a nabídl ochotu jmenovat jen ty biskupy a duchovní, které schválí stát. Moskva však odmítla i tento návrh. Během celého pontifikátu Pia XI. byla církev v Sovětském svazu vystavena krutému pronásledování. Tisíce věřících musely opustit zemi nebo byli zastřeleni. V roce 1930 byla téměř zlikvidována církev na Ukrajině.
Co se týče boje Pia XI. v oblasti přirozené lidské morálky, poprvé se ve větším měřítku setkáváme s problémy umělých potratů a umělé antikoncepce. Až do této doby byl na zmíněné problémy katolický pohled pohledem všeobecným. První zemí, která povolila umělé potraty, bylo roku 1918 právě sovětské Rusko. I zde se promítl názor, že o životě či smrti jednotlivce rozhoduje strana. Před touto legalizací pohlížela na potraty většina společnosti s děsem. Až do této doby považoval celý svět potrat za vraždu ve smyslu Hippokratovy přísahy, kde se praví: "Neprovedu žádný potrat."
Dalším problémem se kterým se Pius potýkal, byl finanční stav Svatého stolce. V roce 1928 byl Vatikán téměř na pokraji bankrotu a zachránily ho jen půjčky amerických bank.
Poslední roky papežova života byly ovlivněny starostí z rostoucího vlivu nacismu a strachu před II. světovou válkou. Byla to předčasná smrt, která jej z této trýzně vysvobodila. Zemřel rychle a nečekaně, když se v únoru 1939 nachladil. Brzy po jeho smrti se rozšířily názory, že jej Mussolini nechal otrávit. Tyto názory však nemají reálný základ. V dnešní době se historikové shodují na tom, že Pius XI. byl jedním z nejvýznačnějších papežů lidstva. Je pohřben v chrámu sv. Petra v Římě.

Pius XII.

16. března 2007 v 18:14 | MN |  Papežové
Pius XII., (2. března 1876, Řím - 9. října 1958, Vatikán)
Pius XII., narozený jako Maria Giuseppe Giovanni Eugenio Pacelli, byl od 2. března 1939 papežem. Je jediným z papežů, který využil práva, které jim udělil první vatikánský koncil, a v roce 1950 "ex cathedra" vyhlásil Dogma o nanebevzetí Panny Marie. Jeho role ve druhé světové válce je předmětem sporů. Byl prvním papežem, kterého svět poznal prostřednictvím radia i televize. Velký význam pro rozvoj katolické biblistiky měla jeho encyklika Divino afflante Spiritu (ze září 1943). Papež Pius XII. zemřel na zámku Gandolfo 9. října 1958.
Knězem se stal Pacelli v roce 1899, v letech 1904-1916 pomáhal kardinálu Gasparrimu s kodifikací kanonického práva. Papež Benedikt XV. jej v roce 1917 jmenoval apoštolským nunciem v Bavorsku. V červnu 1920 se pak stal apoštolským nunciem ve Výmarské republice. 16. prosince 1929 jej papež Pius XI. jmenoval kardinálem a 7. února 1930 jej povolal do úřadu Státního sekretáře. Během 30. let se Pacelli výrazně podílel na konečné podobě konkordátů s Bavorskem, Rakouskem, Pruskem a Německem (Říšský konkordát). Vykonal mnoho diplomatických cest po Evropě a v roce 1936 navštívil USA.
20. července uzavřel Vatikán zastupovaný Státním sekretářem konkordát s Německem. Stalo se tak krátce poté, co Německo uzavřelo podobné dohody s protestantskými církvemi. Uzavření tohoto konkordátu vyvolalo kontroverzní reakce. Mnoho historiků a politků jej kritizuje jako schválení a akceptování Hitlerova režimu, což však katolická církev odmítá s tím, že neměla na vybranou a konordát měl být pokusem ochránit církev a její struktury před represáliemi ze strany Německa.
2.3. 1939 se kardinál Pacelli stal nástupcem apoštola Petra. Jeho zvolení bylo nezvykle rychlé. Byl vybrán první den konkláve již ve třetím volebním kole, což se nestalo celá tři staletí zpět. Ačkoli se o Pacellim říkalo, že byl zvolen jednomyslně, dotěrným novinářům se podařilo vymámit ze stařičkého kardinála Baudrillarta, že se jednalo o poměr 48 hlasů : 15. Jménem Pius tak Pacelli vyjádřil touhu pokračovat ve vedení církve stejným směrem, jako jeho předchůdce.
Jako papež si zasluhoval obdiv především pro svou geniální paměť, skvělé vyjadřovací schopnosti, věcnost a mimořádnou pracovitost. Byl však také kritizován pro své slabosti, které se s přibývajícím věkem stupňovaly. Byl plachým a na italský vkus málo temperamentní. Měl však také sklony k autoritativnosti a nepotismu.
Okamžitým úkolem nového Petra bylo zprostředkovat jednání mezi Německem, Francií, Polskem, Velkou Británií a Itálií. Ačkoli bezprostředně po převzetí úřadu tuto konferenci navrhl, setkal se ze strany oslovených zemí jen s odmítnutím. Od této chvíle až do skončení války vydával nekončící řetězec výzev a prohlášení k míru. Bohužel i v tomto případě se dá mluvit o platnosti přísloví: Jako by hrách na stěnu házel.
Velice ožehavou otázkou pro mnohé naše současníky je vztah Pia XII. k otázce vyhlazování Židů. Mnozí mu vytýkají, že nepronesl na toto téma žádný plamenný projev, který by tento proces mohl pozastavit. Tak je Pius i 60 let po válce často kritizován. Zkusme však nahlédnout do této problematiky trochu hlouběji a nespokojit se s tendencemi, které nám nabízí dnešní společnost. 30. 4. 1943 napsal dopis berlínskému biskupovi, ve kterém vyjadřuje obavu, že ostrá prohlášení by mohla zavdat příčinu ještě většímu zlu. Byl přesvědčen, že ostrý protest by nacistický teror ještě posílil a snad i urychlil. Za zmínku stojí fakt, že i vrchní římský rabín Zolli od plamenného prohlášení papeže přímo zrazoval, a to ze stejných obav. Jakákoli volba v tomto stavu byla těžká. Zjara 1944 píše papež v dopise kolínskému arcibiskupovi: "Často je bolestně těžké rozhodnout, zda je na místě zdrženlivost a opatrné mlčení, nebo veřejný projev a rázné činy: to vše Vás trápí ještě více než ohrožení klidu a bezpečí ve vlastním domě." Přesto však Pius nezůstal nečinný. Vatikánské budovy otevřel dokořán prchajícím Židům a dokonce je začal přijímat do čestné palatinské gardy, papežské vojenské jednotky. Napsal vlastnoruční dopis biskupům, v němž žádal, aby porušili klášterní klausury a poskytli Židům útočiště. Stal se tak velitelem armády kněží a řeholníků, která na celém světě pracovala ve prospěch Židů.
Co se týče jeho role na poli věroučném, významným počinem bylo jistě prohlášení o nanebevzetí Panny Marie, totiž že na konci života byla Matka Boží s tělem i duší vzata do nebe. Již Pius si také uvědomoval nutnost svolání koncilu, ale k tomuto kroku se sám už neodvážil. Zemřel 9.10.1958 po téměř 20 let dlouhém pontifikátu.

Blahoslavený Jan XXIII.

16. března 2007 v 18:03 | MN |  Papežové
Blahoslavený Jan XXIII. (25. listopadu 1881 Sotto il Monte, Itálie - 3. června 1963 Vatikán)
Vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncali, byl 261. papežem (1958-1963). Mezi nejdůležitější činy jeho pontifikátu náleží svolání 2. vatikánského koncilu a vydání encykliky Pacem in terris, které mu ve spojení s diplomatickými aktivitami přineslo přezdívku Papež míru.
Na kněze byl vysvěcen v roce 1905. V roce 1915 byl odveden do italské armády jako ošetřovatel a kaplan s hodností seržanta. V roce 1921 jej papež Benedikt XV. jmenoval předsedou Společnosti pro šíření víry.
V roce 1925 ho papež Pius XI. vysvětil na biskupa s titulární diecézí aeropolskou (jako biskupské heslo si zvolil Oboedientia et pax - Poslušnost a mír) a vyslal jej jako apoštolského visitátora do Bulharska. Zde se projevilo jeho diplomatické nadání a schopnosti. V letech 1935 - 1944 zastával post apoštolského delegáta v Turecku a Řecku.
Během 2. světové války vyvinul velké úsilí na pomoc lidem postiženým válkou. Vyjednal se západními spojenci přísun humanitární pomoci (léky a potraviny) pro Němci okupované Řecko, což se setkalo s vysokým oceněním. S neoficiální pomocí německého velvyslance v Turecku von Papena dokázal zabránit Turkům ve vydání několika set židovských uprchlíků zpět do Německa, za což mu později Izrael udělil titul Spravedlivý mezi národy.
V roce 1944 ho papež Pius XII. jmenoval apoštolským nunciem v Paříži, jejíž nová vláda byla antiklerikální. Brzy se mu podařilo napjaté vztahy normalisovat a zredukovat požadavky vlády na odvolání 33 údajně kolaborujích biskupů a arcibiskupů na 3 skutečně kolaborující.
Během svého pobytu ve Francii byl jmenován kardinálem. Krátce poté se stal patriarchou benátským.
28. října 1958 jej konkláve kardinálů nečekaně zvolilo nástupcem po papeži Piu XII. Předpokládalo se, že bude papežem spíše přechodným vzhledem k jeho vysokému věku a chatrnému zdraví. Zvolil si jméno Jan XXIII. (Jméno Jan bylo naposledy použito v 15. století jedním ze vzdoropapežů, na něhož se nebere při číslování zřetel.)
Jan XXIII. se ukázal být radikálně jiný od svých předchůdců. Byl známý svým smyslem pro humor, nekonvenčností a zanedbáváním protokolu a bezpečnostních opatření. Proslavené jsou jeho návštěvy věznic a tajné výlety mimo Vatikán, které přinášely starosti veliteli jeho osobní gardy.
Jan XXIII. omezil konfrontační antikomunistický kurs svých předchůdců a navázal na jejich úsilí v boji za mír ve světě a v oblasti ekumenismu. Omezil mnoho ceremoniálních zvyklostí a zrušil několik set let platnou kvótu omezující počet kardinálů na 70. Svolal 2. vatikánský koncil, který měl přiblížit katolickou církev modernímu světu, a jeho první polovině předsedal; zemřel v jeho průběhu.
Papež Jan Pavel II. jej r. 2001 prohlásil za blahoslaveného.

Pavel VI.

16. března 2007 v 18:00 | MN |  Papežové
Pavel VI. (26. září 1897 - 6. srpen 1978).
Původním jménem Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini - papež v letech 1963-1978. Předsedal druhé části 2. vatikánského koncilu a dohlížel na provádění jím přijatých rozhodnutí. Mezi jeho zásadní díla patří Humanae vitae a Evangelii nuntiandi. Během patnácti let v úřadu povýšil Pavel VI. na šesti konzistořích 143 arcibiskupů na kardinály. Pavel VI. zemřel v papežské rezidenci Castel Gandolfo na srdeční zástavu.
Do katolického semináře vstoupil v roce 1916 a po čtyřech letech ukončil studium vysvěcen na kněze. Poté studoval na Gregoriánské univerzitě a Univerzitě v Římě. Jeho organizační schopnosti mu zajistili místo v kurii. V roce 1937 se stal pomocníkem kardinála Pacelliho, sekretáře papeže Pia XI.. Když byl Pacelli zvolen do papežského úřadu jako Pius XII., Montini získal pozici pod novým sekretářem papeže. Sekretář však v roce 1944 zemřel a Pius XII. pracoval přímo pro papeže.
V roce 1953 se stal milánským arcibiskupem, tedy tradičním "předstupněm" ke kardinálskému postu. K překvapení mnohých Montini nikdy nedostal kardinálský post před papežovým úmrtím v roce 1958. Novým papežem se stal kardinál Angelo Roncalli (zvolil si jméno Jan XXIII.) a po pouhých dvou měsících v úřadu povýšil Montiniho na kardinála.
Jako papeže si Pavla VI. svět bude nejspíše pamatovat díky encyklice Humanae Vitae, kterou vydal v 25. července 1968. V tomto díle znovupotvrzuje pohled katolické církve na plánování a kontrolu porodnosti. Jeho rozhodnutí bylo stejně tak nečekané, jako málokdo očekával, že církve bude akceptovat antikoncepci. Veřejnost ale podrobila Vatikán ostré kritice.
Papež byl reakcí veřejnosti na encykliku zdrcen. Jeho biografie na internetových stránkách Vatikánu vzpomíná, že to byla událost, která provázela papeže celým jeho pontifikátem.
Pavel VI. byl prvním papežem ve 20. století, který se setkal s vrcholnými představiteli východních ortodoxních náboženství. V roce 1964 v Jeruzalémě hovořil s patriarchou pravoslavné církve Athenagorasem I. Byl to krok k prolomení komunikační bariéry mezi katolickou církví a pravoslavím, ze kterého vzešla deklarace, čtená na druhém vatikánském koncilu v Římě a na speciální ceremonii v Istanbulu.
Pavel VI. byl také teprve druhým papežem, který se setkal s představitelem anglikánské církve arcibiskupem z Canterbury Michaelem Ramseyem. Papež Pavel VI. jako první v řadě svých předchůdcí během pontifikátů navštívil šest kontinentů.

Jan Pavel I.

14. března 2007 v 17:33 | MN |  Papežové
Jan Pavel I. (17. října 1912 - 28. září 1978),
rodným jménem Albino Luciani, byl v pořadí 263. papež. Byl zvolen 26. srpna 1978, zemřel 28. září téhož roku. Jeho pontifikát byl osmý nejkratší v historii.
Byl vicerektorem semináře diecéze Belluno (1937-1947). Učil zde předměty dogmatika, morální teologie a kanonické právo. V roce 1948 byl vybrán jako pobočník generálního vikáře diecéze, o deset let později se stal generálním vikářem sám (1958). Ještě týž rok však úřad opustil, neboť jej Jan XXIII. jmenoval biskupem v diecézi Vittorio Veneto.
Zúčastnil se II. Vatikánského koncilu (1962-1965). 15. prosince 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval patriarchou Benátek. Tentýž papež jej 5. září 1973 povýšil mezi kardinály. Papežem byl zvolen 26. srpna 1978. Zvolil si jméno Jan Pavel I., protože hodlal navázat na dílo svých předchůdců, papežů Jana XXIII. a Pavla VI.
Povahově byl hodně podobný Janu XXIII. - i on měl přátelské vystupování a smysl pro osobitý humor.
Přes velmi krátké trvání svého pontifikátu Jan Pavel I. stihl udělat několik změn. Zrušil užívání majestátního plurálu v papežských proslovech a dokumentech a omezil nemoderní a pompézní tradice doprovázející uvedení papeže do úřadu. Kladl velký důraz na tu část povinností papeže, která je vyjádřena v titulu Servus servorum Dei (služebník služebníků Božích).
Představoval konzervativce v otázkách morálky, ale reformátora a pokrokáře v oblasti církevních struktur a pojetí poslušnosti v Církvi. V obou oblastech připravoval nové encykliky, ale vznikly pouze malé zlomky přípravných textů, které krom výšeuvedených zobecnění nedovolují udělat si přesnější představu o jeho plánech.
Každopádně jeho plány narážely na odpor Kurie, která mu vyčítala malý smysl pro zodpovědnost, nedostatek diplomatických zkušeností a přílišné volnomyšlenkářství.
Jeho pontifikát ukončila náhlá smrt v noci z 28. na 29. září 1978. Jako její příčina bylo stanoveno srdeční selhání. Tělo bylo urychleně balzamováno, což znemožnilo pitvu a bylo v rozporu s italskými zákony; Vatikán to odůvodnil tak, že jeho zákony pitvu papeže zakazují.
Faktem je, že Jan Pavel I. měl zdravotní potíže již dříve a v posledních dnech si stěžoval na velmi namáhavý program.
Pověsti o jeho smrti
Brzo po jeho smrti se objevily pověsti, že nebyla přirozená - většinou se naznačuje, že byl otráven; zesílily poté, co byl za jeho nástupce vybrán poněkud konzervativnější Karol Wojtyła. Pro tyto teorie však neexistují žádné důkazy.

Jan Pavel II.

14. března 2007 v 17:30 | MN |  Papežové
Jan Pavel II.
Rodné jméno: Karol Józef Wojtyła
Začátek pontifikátu. 16. října 1978
Konec pontifikátu: 2. dubna 2005
Předchůdce: Jan Pavel I.
Nástupce. Benedikt XVI.
Datum narození: 18. května 1920
Místo narození: Wadovice, Polsko
Datum úmrtí: 2. dubna 2005
Místo úmrtí: Vatikán
Jan Pavel II., latinsky Joannes Paulus II., vlastním jménem Karol Józef Wojtyła byl 264. papežem, prvním neitalským od roku 1522 a při svém zvolení v říjnu 1978 nejmladším od roku 1846. Jeho předchůdcem byl Jan Pavel I.
Jeho apoštolským papežským heslem bylo: Totus Tuus (zcela tvůj) - papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise Maria Grigniona de Montfort.
Jan Pavel II. byl před svým zvolením papežem polským teologem, básníkem, dramatikem, vystudovaným filosofem, snažícím se mimo jiné o pokřesťanštění existencialistické filosofie. Známý také svým vřelým vztahem ke kultuře lidového katolictví a otevřeností k jiným náboženstvím. V souladu s povinnostmi svého úřadu vystupoval jako zastánce negativního postoje katolické církve vůči homosexuálům, používání antikoncepce a potratům, což vyvolávalo u nekřesťanské veřejnosti rozporuplné reakce.
Karol Wojtyla byl vysvěcen na kněze 1. listopadu 1946. Vyučoval etiku v Krakově a později na Katolické univerzitě v Lublinu. V roce 1958 byl jmenován a vysvěcen pomocným krakovským biskupem. Za čtyři roky se stal kapitulním vikářem krakovské diecéze.
Dne 30. prosince 1963 byl jmenován papežem Pavlem VI. krakovským arcibiskupem. Ve funkci krakovského biskupa a arcibiskupa se Wojtyła zúčastnil II. vatikánského koncilu, kde přispěl k práci na dokumentech věnujících se otázkám náboženské svobody (Dignitatis humanae) a dále pastorální konstituci o církvi v současném světě (Gaudium et spes). Tyto dva dokumenty se dnes považují za nejvýznamnější z celého koncilu. V roce 1967 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem.
Dne 16. října 1978 se Karol Wojtyła ve svých 58 letech stal papežem poté, co byl uvnitř církve hodnocen jako jeden z nejaktivnějších účastníků II. vatikánského koncilu.
Jan Pavel II. se pokusil vyřešit společensko-církevní krizi, typickou pro období 70. let, která kupř. znamenala citelnou ztrátu zájmu veřejnosti o dění v církevním životě. Nový papež propagoval realistický přístup, konzervatismus a návrat k církevní autoritě. Vyplnil tak podstatu jevů a činů typických pro přicházející období 80. let. Jan Pavel II. od počátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost zahraničním cestám (104 - poslední v roce 2004), cestám po Itálii (146) i po římské diecézi (748) a aktivnímu zájmu o světové politické dění vůbec, což se stalo jedním z jeho hlavních charakteristik. Jeho význam v řešení otázek vztahu západního a východního bloku je nepřehlédnutelný, stejně jako jeho aktivní role v pádu komunistických režimů ve východní Evropě, zejména v Polsku. Významně se také podílel na mezináboženském dialogu s příslušníky jinověrných církví a přispěl k uvědomění a toleranci vůči ostatním náboženstvím, zvláště pak v případě ožehavého islámu.
Ve srovnání s předchůdci Jan Pavel II. během svého pontifikátu blahoslavil nebo svatořečil obrovské množství osob (přes 1300 blahoslavených v roce 2004).
Jako jeden z mála papežů 20. století prováděl veřejný exorcismus (3x).
Dne 17. září 2005, téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnil Vatikán podrobný popis posledních měsíců papežova života - sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova "Pozwólcie mi iść do domu Ojca" (Nechte mne odejít do Otcova domu).

Seznam Papežů

14. března 2007 v 17:24 | MN |  Papežové
1. sv. Petr (42-67)
2. sv. Linus (67-77)
3. sv. Anaklét (77-90)
4. sv. Klement I. (90-97)
5. sv. Evaristus (99-107)
6. sv. Alexandr I. (107-116)
7. sv. Sixtus I. (116-125)
8. sv. Telesforus (125-136)
9. sv. Hyginus (136-140)
10. sv. Pius I. (140-154)
11. sv. Anicetus (154-166)
12. sv. Soter (166-174)
13. sv. Eleutherus (174-189)
14. sv. Viktor I. (189-199)
15. sv. Zefyrinus (199-217)
16. sv. Kalixtus I. (217-222)
17. sv. Hippolyt (217-235) vzdoropapež
18. sv. Urban I. (222-230)
19. sv. Poncián (230-235)
20. sv. Anterus (235-236)
21. sv. Fabián (236-250)
22. sv. Kornelius (251-253)
23. Novacián (251-258) vzdoropapež
24. sv. Lucius I. (253-254)
25. sv. Štěpán I. (254-257)
26. sv. Sixtus II. (257-258)
27. sv. Dionysius (259-268)
28. sv. Felix I. (269-274)
29. sv. Eutychianus (275-283)
30. sv. Caius (283-296)
31. sv. Marcellinus (296-304)
32. sv. Marcel I. (308-309)
33. sv. Eusebius (309-310)
34. sv. Miltiades (311-314)
35. sv. Silvestr I. (314-335)
36. sv. Marek (336)
37. sv. Julius I. (337-352)
38. Liberius (352-366)
39. Felix II. (355-358) vzdoropapež
40. sv. Damasus I. (366-384)
41. Ursinus (366-367) vzdoropapež
42. sv. Siricius (384-399)
43. sv. Anastasius I. (399-401)
44. sv. Inocenc I. (401-417)
45. sv. Zosimus (417-418)
46. sv. Bonifác I. (418-422)
47. Eulalius (418-419) vzdoropapež
48. sv. Celestýn I. (422-432)
49. sv. Sixtus III. (432-440)
50. sv. Lev I. Veliký (440-461)
51. sv. Hilarius (461-468)
52. sv. Simplicius (468-483)
53. sv. Felix II. (III.) (483-492)
54. Gelasius I. (492-496)
55. Anastasius II. (496-498)
56. sv. Symmachus (498-514)
57. Laurentius (498-505) vzdoropapež
58. sv. Hormisdas (514-523)
59. sv. Jan I. (523-526)
60. Felix III. (IV.) (526-530)
61. Dioscuros (530) vzdoropapež
62. Bonifác II. (530-532)
63. Jan II. (533-535)
64. Agapetus I. (535-536)
65. sv. Silverius (536-537)
66. Vigilius (537-555)
67. Pelagius I. (556-561)
68. Jan III. (561-574)
69. Benedikt I. (575-579)
70. Pelagius II. (579-590)
71. sv. Řehoř I. Veliký (590-604)
72. sv. Sabinianus (604-606)
73. Bonifác III. (607)
74. sv. Bonifác IV. (608-615)
75. Deusdedit (615-618)
76. Bonifác V. (619-625)
77. Honorius I. (625-638)
78. Severinus (640)
79. Jan IV. (640-642)
80. Theodor I. (642-649)
81. sv. Martin I. (649-655)
82. sv. Evžen I. (654-657)
83. sv. Vitalianus (657-672)
84. sv. Adeodatus (672-676)
85. Donus (676-678)
86. sv. Agatho (678-681)
87. sv. Lev II. (682-683)
88. sv. Benedikt II. (684-685)
89. Jan V. (685-686)
90. Konon (686-687)
91. Theodor (687) vzdoropapež
92. sv. Sergius I. (687-701)
93. Paschalis (687) vzdoropapež
94. Jan VI. (701-705)
95. Jan VII. (705-707)
96. Sisinnius (708)
97. Konstantin I. (708-715)
98. sv. Řehoř II. (715-731)
99. sv. Řehoř III. (731-741)
100. sv. Zachariáš (741-752)
101. Štěpán II. (752-757)
102. sv. Pavel I. (757-767)
103. Konstantin II. (767-768) vzdoropapež
104. Štěpán III. (768-772)
105. Filip (768) vzdoropapež
106. Hadrián I. (772-795)
107. sv. Lev III. (795-816)
108. Štěpán IV. (816-817)
109. sv. Paschalis I. (817-824)
110. Evžen II. (824-827)
111. Valentin (827)
112. Řehoř IV. (827-844)
113. Jan (844) vzdoropapež
114. Sergius II. (844-847)
115. sv. Lev IV. (847-855)
116. Benedikt III. (855-858)
117. Anastasius (858) vzdoropapež
118. sv. Mikuláš I. Veliký (858-867)
119. Hadrián II. (867-872)
120. Jan VIII. (872-882)
121. Marinus I. (882-884)
122. sv. Hadrián III. (884-885)
123. Štěpán V. (885-891)
124. Formosus (891-896)
125. Bonifác VI. (896)
126. Štěpán VI. (896-897)
127. Romanus (897)
128. Theodor II. (897)
129. Jan IX. (898-900)
130. Benedikt IV. (900-903)
131. Lev V. (903)
132. Cristoforus (903-904) vzdoropapež
133. Sergius III. (904-911)
134. Anastasius III. (911-913)
135. Lando (913-914)
136. Jan X. (914-928)
137. Lev VI. (928)
138. Štěpán VII. (928-931)
139. Jan XI. (931-935)
140. Lev VII. (936-939)
141. Štěpán VIII. (939-942)
142. Marinus II. (942-946)
143. Agapetus II. (946-955)
144. Jan XII. (955-963)
145. Lev VIII. (963-965)
146. Benedikt V. (964)
147. Jan XIII. (965-972)
148. Benedikt VI. (973-974)
149. Bonifác VII. ( 974 a 984-985) vzdoropapež
150. Benedikt VII. (974-983)
151. Jan XIV. (983-984)
152. Jan XV. (985-996)
153. Řehoř V. (996-999)
154. Jan XVI. Filagathus (997-998) vzdoropapež
155. Silvestr II. (999-1003)
156. Jan XVII. (1003)
157. Jan XVIII. (1003-1009)
158. Sergius IV. (1009-1012)
159. Benedikt VIII. (1012-1024)
160. Řehoř (1012) vzdoropapež
161. Jan XIX. (1024-1032)
162. Benedikt IX. (1032-1044, 1045 a 1047-1048)
163. Silvestr III. (1045)
164. Řehoř VI. (1045-1046)
165. Klement II. (1046-1047)
166. Damasus II. (1048)
167. sv. Lev IX. (1049-1054)
168. Viktor II. (1055-1057)
169. Štěpán IX. (1057-1058)
170. Benedikt X. (1058-1059) vzdoropapež
171. Mikuláš II. (1059-1061)
172. Alexandr II. (1061-1073)
173. Honorius II. (1061-1072) vzdoropapež
174. sv. Řehoř VII. (1073-1085)
175. Klement III. (1084-1100) vzdoropapež
176. bl. Viktor III. (1086-1087)
177. bl. Urban II. (1088-1099)
178. Paschalis II. (1099-1118)
179. Theoderich (1100-1102) vzdoropapež
180. Albert (1102) vzdoropapež
181. Gelasius II. (1118-1119)
182. Silvestr IV. (1105-1111) vzdoropapež
183. Řehoř VIII. (1118-1121) vzdoropapež
184. Kalixtus II. (1119-1124)
185. Celestin II. (1124) vzdoropapež
186. Honorius II. (1124-1130)
187. Anaklet II. (1130-1138) vzdoropapež
188. Inocenc II. (1130-1143)
189. Viktor IV. (1138) vzdoropapež
190. Celestýn II. (1143-1144)
191. Lucius II. (1144-1145)
192. bl. Evžen III. (1145-1153)
193. Anastasius IV. (1153-1154)
194. Hadrián IV. (1154-1159)
195. Alexandr III. (1159-1181)
196. Viktor IV. (1159-1164) vzdoropapež
197. Paschalis III. (1164-1168) vzdoropapež
198. Kalixtus III. (1168-1178) vzdoropapež
199. Inocenc III. (1178-1180) vzdoropapež
200. Lucius III. (1181-1185)
201. Urban III. (1185-1187)
202. Řehoř VIII. (1187)
203. Klement III. (1187-1191)
204. Celestýn III. (1191-1198)
205. Inocenc III. (1198-1216)
206. Honorius III. (1216-1227)
207. Řehoř IX. (1227-1241)
208. Celestýn IV. (1241)
209. Inocenc IV. (1243-1254)
210. Alexandr IV. (1254-1261)
211. Urban IV. (1261-1264)
212. Klement IV. (1265-1268)
213. bl. Řehoř X. (1271-1276)
214. bl. Inocenc V. (1276)
215. Hadrián V. (1276)
216. Jan XXI. (1276-1277)
217. Mikuláš III. (1277-1280)
218. Martin IV. (1281-1285)
219. Honorius IV. (1285-1287)
220. Mikuláš IV. (1288-1292)
221. Celestýn V. (1294)
222. Bonifác VIII. (1294-1303)
223. bl. Benedikt XI. (1303-1304)
224. Klement V. (1305-1314)
225. Jan XXII. (1316-1334)
226. Mikuláš V. (1328-1330) vzdoropapež
227. Benedikt XII. (1334-1342)
228. Klement VI. (1342-1352)
229. Inocenc VI. (1352-1362)
230. bl. Urban V. (1362-1370)
231. Řehoř XI. (1370-1378)
232. Urban VI. (1378-1389)
233. Klement VII. (1378-1394) vzdoropapež
234. Bonifác IX. (1389-1404)
235. Benedikt XIII. (1394-1423) vzdoropapež
236. Inocenc VII. (1404-1406)
237. Řehoř XII. (1406-1415)
238. Alexandr V. (1409-1410) vzdoropapež
239. Jan XXIII. (1410-1415) vzdoropapež
240. Martin V. (1417-1431)
241. Klement VIII. (1423-1429) vzdoropapež
242. Benedikt XIV. (1425-1430) vzdoropapež
243. Evžen IV. (1431-1447)
244. Felix V. (1439-1449) vzdoropapež
245. Mikuláš V. (1447-1455)
246. Kalixtus III. (1455-1458)
247. Pius II. (1458-1464)
248. Pavel II. (1464-1471)
249. Sixtus IV. (1471-1484)
250. Inocenc VIII. (1484-1492)
251. Alexandr VI. (1492-1503)
252. Pius III. (1503)
253. Julius II. (1503-1513)
254. Lev X. (1513-1521)
255. Hadrián VI. (1522-1523)
256. Klement VII. (1523-1534)
257. Pavel III. (1534-1549)
258. Julius III. (1550-1555)
259. Marcel II. (1555)
260. Pavel IV. (1555-1559)
261. Pius IV. (1559-1565)
262. sv. Pius V. (1566-1572)
263. Řehoř XIII. (1572-1585)
264. Sixtus V. (1585-1590)
265. Urban VII. (1590)
266. Řehoř XIV. (1590-1591)
267. Inocenc IX. (1591)
268. Klement VIII. (1592-1605)
269. Lev XI. (1605)
270. Pavel V. (1605-1623)
271. Řehoř XV. (1621-1623)
272. Urban VIII. (1623-1644)
273. Inocenc X. (1644-1655)
274. Alexandr VII. (1655-1667)
275. Klement IX. (1667-1669)
276. Klement X. (1670-1676)
277. bl. Inocenc XI. (1676-1689)
278. Alexandr VIII. (1689-1691)
279. Inocenc XII. (1691-1700)
280. Klement XI. (1700-1721)
281. Inocenc XIII. (1721-1724)
282. Benedikt XIII. (1724-1730)
283. Klement XII. (1730-1740)
284. Benedikt XIV. (1740-1758)
285. Klement XIII. (1758-1769)
286. Klement XIV. (1769-1774)
287. Pius VI. (1775-1799)
288. Pius VII. (1800-1823)
289. Lev XII. (1823-1829)
290. Pius VIII. (1829-1830)
291. Řehoř XVI. (1831-1846)
292. bl. Pius IX. (1846-1878)
293. Lev XIII. (1878-1903)
294. sv. Pius X. (1903-1914)
295. Benedikt XV. (1914-1922)
296. Pius XI. (1922-1939)
297. Pius XII. (1939-1958)
298. bl. Jan XXIII. (1958-1963)
299. Pavel VI. (1963-1978)
300. Jan Pavel I. (1978)
301. Jan Pavel II. (1978-2005)
302. Benedikt XVI. (2005-2013)
303. František (od 2013)

2. konstantinopolský koncil

13. března 2007 v 15:18 | MN |  Koncily
2. konstantinopolský koncil byl v pořadí pátým ekumenickým koncilem, který se konal za předsednictví konstantinopolského patriarchy Eutychia a který měl vyřešit určité otázky, který vyvstaly rozhodnutím Chalkedonského koncilu - tzv. spor o Tři kapitoly. Koncil, poslední z pěti velkých církevních shromáždění starověku, zavrhl také tři staré křesťanské spisy kvůli nestoriánským omylům, které v nich shledal, avšak jejich autory zřejmě za heretiky neoznačil.
Koncil svolal císař Justinián I., který zasahoval do koncilních diskusí, ač se jich přímo neúčastnil. Prominentními účastníky koncilu byli alexandrijský a antiošský patriarcha. Z křesťanského Západu se koncilu účastnila pouze hrstka biskupů, neúčastnil se ani papež Vigilius, který se, podobně jako jeruzalémský patriarcha, nechal zastoupit legáty. Papež však nakonec přijal veškerá ustanovení koncilu, ač to na Západě vedlo k dlouho trvajícím sporům.
Tento koncil také odsoudil učení o preexistenci duší, které od 3. století zastával Órigenés a někteří jeho žáci. Hlavní otázkou však byly zmiňované Tři kapitoly, výsledkem jednání koncilu však nestoriánství zůstalo i nadále v souladu s rozhodnutími Efeského koncilu herezí. Řecká akta koncilu byla zničena roku 681, dochoval se však jejich latinský překlad (ač na některých místech upraven ve prospěch papeže).

Chalkedonský koncil

13. března 2007 v 15:17 | MN |  Koncily
Chalkedonský koncil (8. října - 1. listopadu 451) byl čtvrtý ekumenický koncil, který zasedal v Chalkedonu v Bithýnii v Malé Asii. Jako závazný jej pro svou nauku považují katolická církev a pravoslaví. Koncil odsoudil Eutychův monofyzitismus a vyhlásil Chalkedonské vyznání víry, které vyznává plné lidství a plné božství Ježíše Krista, druhé osoby Nejsvětější Trojice. Koncil odmítají orientální církve.
Pozůstatky nestorianismu
I poté, co Efeský koncil odsoudil nestoriánství, přetrvával konflikt mezi patriarchy Janem z Antiochie a Cyrilem z Alexandrie. Cyril tvrdil, že Jan zůstal nestoriánem, a Jan obviňoval Cyrila, že se stal přívržencem apollinarismu. Oba se snažili dojít ke smíru za prostřednictví berojského biskupa Acacia při jednání 12. dubna 433. Následujícího roku přistoupil k jejich formulaci i Theodorétos z Kyrrhu.
V této době však byla přeložena do syrštiny díla dvou dávno zemřelých antiošských teologů, Diodora z Tarsu a Theodora z Mopsuestie, a jejich spisy napomohly novému rozkvětu hereze mezi Armény. Oba teologové byli intervencí konstantinopolského patriarchy Prokla odsouzeni na celém křesťanském Východě, avšak
Eutychovská kontroverze
Asi dva roky po Cyrilově smrti roku 444 začal konstantinopolský mnich Eutychés učit mírně pozměněné christologické učení, aby zabránil novému šíření nestoriánství (jak zmiňuje ve svém listu papeži Lvu I. roku 448). Tvrdil o sobě, že je věrným žákem Cyrilovým, které prohlásilo za ortodoxní setkání roku 433.
Cyril pak učil, že "existuje pouze jedna φύσις fýsis, totiž vtělení Boha-Slova". Cyril chápal řecký pojem φύσις zřejmě ve smyslu odpovídajícím latinskému pojmu persona (osoba), zatímco řečtí filozofové by jej překládali do latiny slovem natura (přirozenost). Mnozí tak rozuměli Eutychovu učení v tom smyslu, že se pokouší o renesanci ariánství - Areios odmítal božství - božskou přirozenost - Ježíše, zatímco Eutychés odmítal jeho lidství, tj. lidskou přirozenost.
Papež Lev I. se vyslovil v tom smyslu, že Eutychův omyl pramení spíše z nedostatku jeho nadání než ze zlé vůle. Jeho strana se v celém sporu snažila nezapojit se do sporu s protivníky, který neumožňoval, aby se ujasnilo, v čem došlo k nedorozumění. Eutychovo učení se rychle šířilo po celém křesťanském Východě.
V listopadu 447 byl na místní synodě v Konstantinopoli Eutychés označen za heretika dorylajským biskupem Eusebiem, který žádal, aby byl sesazen ze svého úřadu. Flavianos z Konstantinopole však nehodlal otázku vzhledem k výborné Eutychově reputaci rozřešit, avšak nakonec byl Eutychés sesazen a označen za heretika. Císař Theodosius II. a alexandrijský biskup Dioskúros nepřijali rozhodnutí synody. Dioskúros uspořádal vlastní synodu, která vrátila Eutycha do jeho úřadu a císař svolal koncil do Efesu na rok 449 a pozval též papeže Lva I., který měl být zastoupen svými legáty.
Latrocinium v Efesu
Flavianos mezitím dospěl k názoru, že Eutychés zastává mylné učení, a zpravil o tom též papeže Lva I. Papež proto napsal koncilu list, v němž žádal přijetí svého stanoviska, avšak odsouzení Eutycha přenechal samotnému koncilu.
Koncil svolaný Theodosiem II. se sešel 8. srpna 449 v počtu 130 biskupů a za předsednictví Dioskúra. Dioskúros zabránil papežským legátům, aby přečetli papežův list a císař zabránil, aby hlasoval kdokoli, kdo hlasoval o dva roky dříve pro Eutychovo sesazení. V důsledku toho se koncil rozhodl podpořit Eutycha a patriarchu Flaviana sesadil a odsoudil k exilu, krátce nato Flavianos zemřel. Papežským legátům se podařilo s papežovým listem Flavianovi uniknout. Při druhém zasedání koncilu, tentokrát již bez zastoupení legátů, bylo sesazeno několik dalších biskupů, včetně Iby z Edessy, Ireneje z Tyru (blízkého přítele Nestoriova), Domna z Antiochie a Theodoréta z Kyrrhu.
Rozhodnutí tohoto koncilu vyhrotilo vztahy mezi Východem a Západem, takže hrozilo schizma; vždyť koncil se vyslovil přímo proti papežově prohlášení. Papež sám pak tento koncil nazval "synodou zlodějů" - latrocinium - a odmítl přijmout její závěry.
Průběh koncilu
Situace se nadále zhoršovala: papež požadoval svolání nového koncilu a císař odmítl ustoupit, byť o píď. Avšak ke zvratu došlo úmrtím Theodosia II. a nástupem Marciana na císařský trůn, neboť Marcianus obhajoval nauku Flaviana a Lva.
Císař souhlasil se svoláním nového koncilu, ale nikoli do Itálie, nýbrž opět na Východ. Papež však byl pozván, aby koncilu předsedal. Vyhoštění biskupové se mohli navrátit do svých diecézí a Flavianovo tělo bylo přeneseno do hlavního města a pohřbeno se všemi poctami.
Koncil se původně měl sejít v Nikaji, avšak byl přesunut na poslední chvíli do Chalkedonu, kde začal 8. října 451. Papežský legát Paschanius byl vyslán, aby koncilu předsedal. Lev I. koncilu poslal dopis, který odsuzuje latrocinium a popisuje správnou nauku o Vtělení, kterou lze nalézt již v předchozím listu Flavianovi. Jednalo se o nejhojněji zastoupený koncil ve starověku, účastnilo se jej zhruba 600 biskupů. Paschanius odmítl hlasovací právo Dioskúrovi, který na předešlém koncilu exkomunikoval papeže.
Marcianus si přál, aby koncil proběhl rychle a proto jej požádal, aby se vyslovil v otázce Vtělení dříve, než pokročí se samotným soudem. Koncilní Otcové však považovali za nezbytné shodnout se na novém znění vyznání víry a zároveň poukazovali na skutečnost, že jejich názor na dotyčnou nauku obsahuje již Lvův List Flavianovi (zvaný též Tomus). Po přečtení tohoto listu sami účastníci koncilu vzkřikli památné: "Ústy Lva promluvil Petr. To je ono, co věříme. Toto je víra apoštolů. Lev a Cyril učí tutéž věc."
Koncil pokračoval soudem nad Dioskúrem, ten však odmítl před koncil předstoupit. Jednohlasně byl odsouzen a jeho dekrety byly anulovány. Marcianus poslal tedy Dioskúra do exilu. Biskupové byli požádáni, aby podepsali svůj souhlas s naukou obsaženou v Tomu, ale skupina třinácti Egypťanů odmítla. Císař proto rozhodl, že má být sestaveno nové krédo a jeho text předložen koncilním Otcům. Nedošlo ke konsensu a navrhovaný text se ani nedochoval.
Paschanius hrozil, že se vrátí do Říma a svolá koncil tam. Marcianus jej podpořil s tím, že pokud se biskupové nedohodnou na dodatku ke krédu, bude nutné koncil přemístit. Tento dodatek byl posléze schválen, hovoří se v něm o spojení dvou přirozeností v jediné osobě Krista.
Závěrečná ustanovení koncilu tvoří 28 kánonů. Biskupům byla svěřena pravomoc nad jejich diecézemi a směli zakládat a rušit vzniklé kláštery. Dále získali možnost svěřit svému zástupci (vikáři) starost o časné záležitosti a svolávat dvakrát ročně diecézní synodu. Kléru koncil zakázal přecházet libovolně z diecéze do diecéze a sloužit v armádě. Konstantinopol coby biskupské sídlo bylo deklarováno jako druhé co do významu hned po Římě. Proti tomuto poslednímu kánonu protestovali posléze papežští legáti, kteří jej odmítli podepsat.
Důsledky koncilu
Bezprostředním důsledkem koncilu bylo nové schisma. Biskupové, kterým nebyl jazyk papežova Tomu blízký, koncil odmítli a tvrdili, že nauka o dvou φύσεις, čili přirozenostech, je shodná s nestoriánstvím. Zde mají svůj počátek tzv. orientální církve, které až dodnes odmítají usnesení koncilu.
V nedávných letech zintensivnil dialog zvláště mezi katolickou církví a orientálními církvemi. Ve vzájemných diskusích se poukazuje především na skutečnost, že historický rozdíl v nauce je spíše terminologickým nedorozuměním než skutečnou roztržkou a několik orientálních církví tak znovu navázalo společenství buď s katolickými nebo pravoslavnými církvemi.

Efeský koncil

13. března 2007 v 15:12 | MN |  Koncily
Efeský koncil zasedal mezi 22. červnem 431 a 10. červencem 431) v maloasijském Efesu. Koncil byl svolán císařem Theodosiem II., vnukem Theodosia I. Koncilu se účastnilo 200 až 250 biskupů; zasedání však probíhalo poměrně rychle, aby se k závěrům dospělo před příjezdem západních biskupů. Jednání se vyznačovalo vystupňovanou atmosférou, ostrými střety a obviněními. Koncil je uznáván jako třetí ekumenický koncil. Hlavní otázkou, kterou se zabýval, bylo nestoriánství.
Podle závěrů koncilu přecenil Nestorios místo lidské přirozenosti Ježíše Krista na úkor přirozenosti božské. Proto bylo učení patriarchy Nestoria odsouzeno jako mylné. Nestorius učil, že Panna Maria porodila člověka Ježíše Krista, avšak nikoli Ježíše coby Logos, Božího syna. Logos v Kristu pouze přebýval jako v chrámě; Ježíš tak byl pouze θεοφόρος theoforos, nositel Boha. Proto i jeho matka Marie byla Nestoriem nazývána χριστοτόκος christotokos nositelka Krista. Efeský koncil proti tomuto tvrzení vyhlásil jako učení církve, že Maria je θεοτόκος theotokos, nositelka Boha, též Bohorodička; toto pojmenování bylo přeloženo do latiny jako dei genetrix.
Koncil prohlásil, že Ježíš byl jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami - zcela Bohem i zcela člověkem s racionální duší a tělem. Maria je theotokos, protože porodila tohoto Ježíše, Boha a zároveň člověka. Spojení dvou přirozeností v Kristu bylo takové povahy, že jedna přirozenost nerušila přirozenost druhou.
Koncil též vyhlásil text Nicejsko-konstantinopolsého vyznání, které složili Otcové 1. nikajského koncilu roku 325 a 1. konstantinopolského koncilu roku 381, k němuž zakázal dodávat jakékoli přídavky. Krom toho odsoudil koncil též pelagianismus.